Aneb jak jsem náhodou běžel Vltava Run 2024
Vidíte ty zatím se usmívající tváře?
To je pátek 10.5. 2024 odpoledne, několik hodin před startem.
Marek, Pavel, Matúš, Martin, Lukáš, Katka, Zdenda, Ondra, Tomáš.
Těchto 9 statečných, to je tým BYLO NÁS VÍC, který si letos zaběhl Vltava Run 2024.
Vltava run je kultovní štafetový závod týmů. Běží se Zadova, start je nahoře v biatlonovém areálu, a cíl je o 360 km dál, na Hamru v Braníku v Praze. Běží se nonstop, členové týmu se v jednotlivých etapách, kterých je 36, střídají, a jako štafetový kolík se předává GPS tracker. A ty předávky, ty opravdu vypadají jak na atletickém ovále, je to fofr, vůbec se nezastavuje.
Každý tým musí mít minimálně 6, maximálně 12 členů. A všichni musí mít nějakou solidní výkonnost. Pořadatel stanovuje limitní tempo 6:00min/km při 10 km trailu. Všechny teamy hlásí soupisky členů a jejich předpokládané tempo pořadateli, který na základě toho stanoví startovní listinu. Startuje se intervalově, a vzhledem k tomu, že těch týmů tam bylo na 300, docela se to protáhlo. První startují ve 4:00 ráno, a pak po 10 minutách další a další... až do 14:50, kdy vybíhali poslední. Ti nejrychlejší. Startovní časy jsou totiž vymyšleny tak, aby všechny týmy doběhly do Prahy plus mínus ve stejný čas. A jakž-takž to funguje.
Tenhle závod už má takovou pověst, že je navzdory poměrně vysokému startovnému rychle obsazen. Že bych to snad běžel jsem ani neuvažoval. Pro letošek jsem měl v kalendáři hlavně Krakonošovu stovku, a ty rychlejší akce mě ani moc nelákaly. Na tu stovku jsem si řekl, že by bylo dobrý si třeba zaběhnout v rámci tréninku maraton, tak jsem dal ten v Praze. To bylo v neděli. No a v pondělí se mi ozval Tomáš z Babic, že shání náhradu za člena týmu na Vltavu, kterého bohužel skolila nemoc. V sobotu ráno start. Moc dlouho jsem neváhal, tahle akce slibovala velký zážitek.
A tak jsme jeli. Bylo nás devět. Pro mě to byla premiéra, ostatní v týmu už byli zkušení z minulých ročníků. Logisticky tahle akce taky není úplně jednoduchá, kvůli přejezdům a časování předávek. Vzali jsme 3 auta, po třech lidech. Všichni jsme se potkali v prostoru startu při prezentaci, pak poslední normální večeře a pivko, probrat poslední detaily a spát - spánku následující den už moc nebude.
Tak ráno budíček, poslední sacharidy a naše tříčlenná skupinka, která závod zahajovala se řítí na start na Zadově v 7:40. Ondra zahajuje. Jen co zmizel v lese, já a Tomáš skáčeme do auta a jedeme směrem na Borovou Ladu, kde je první předávka. Postupně se dozvídám, co ostatní členové týmů běhají za tempa a pomalu se začínám bát, abychom to na tu předávku vůbec stihli. První úsek má 11 km a Ondra ho zdolal za 44 minut.
Na mne čekal druhý úsek, Borová Lada -> Lipka, necelých 10 km a 170 m převýšení. Při studiu mapových podkladů mi to připadalo celkem jasný, chvíle pohoda po asfaltu, pak se vystoupá jeden kopec a zase hurá dolů do cíle. No realita byla trochu jiná, úsek po asfaltu byl trochu delší než jsem čekal, takže pod kopcem už jsem nějakou tu kyselinku v nohách cítil. Člověk se nechá snadno vyhecovat, když jste součástí týmu tak jim to to nechcete svým tempem kazit, a taky když jsem v dálce viděl před sebou jiného účastníka závodu, klasicky jsem si řekl „Toho dám“. Dal, ale na vrcholu kopce jsem už toho měl plný zuby. Ještě že pak přišla taková pohodová houpačka a seběh lesem po pohodlných šotolinách, a než jsem předal GPS tracker do dalšího úseku Tomášovi, tak jsem se trochu dal zase dohromady. Příště musím být opatrnější, přece jen ještě během nadcházejících hodin mne čekají ještě 3 další úseky. Garmin mi ukázal necelých 10 km za 52 min. Takhle kdyby to šlo dál, byl bych spokojený.
Třetí úsek Lipka -> Kubova Huť, nějakých 8 km s 280m má na starosti Tomáš, třetí člen posádky našeho auta. Jakmile si přebral tracker, my vyrazili do cíle tohohle úseku, abychom naložili Tomáše hned jak pošle do dalších kilometrů dalšího člena týmu, a pak si dali nějaký relax před startem do dalších etap.
Teď naše trojice měla relativně dost času, takže jsme vyrazili do Černé k Lipnu, abychom dotankovali energii v podobě těstovinového salátu s kuřecím masem, taky dopřát nohám trochu ledové vody v přehradě a chvíli se poválet na pláži. Nicméně čas letí, a už je čas se přesouvat na další start naší posádky.
Desátý úsek Milná -> Lipno n.V. byl můj. V aplikaci, do které načítají data z GPS trackerů vidíme, kde zhruba se nachází Zdenda, který mi bude předávat. To nám vždy umožňuje být na předávkách v ten správný moment. Takže Zdenda mi vrazi tracker a já už peláším směrem na Lipno.
V propozicích se píše, že začátek tohohle úseku je těžký trail, což bych bral s rezervou, nicméně třeba v noci a mezi prvními, kdy na lesní pěšině ještě nebyla tolik sešlapaná vysoká tráva, to muselo být fakt zajímavé. Netrvalo dlouho, a už jsem byl dole z kopce u přehrady a teď byla přede mnou cyklotrasa přes Frymburk až do mariny v Lipně. Samý asfalt, naštěstí cyklistů ani bruslařů tu zase nebylo tolik jak jsem se obával.
No ale každopádně na tenhle úsek nebudu vzpomínat rád. Tréninky absolvuju vždy na vodě bez jakýkoliv energetických doplňků, a před tímhle úsekem jsem si řekl, že by mi možná nějaký pre-sport gelík mohl pomoci. No spíš ne, jediné, k čemu to bylo dobré, že jsem musel 3x zastavit, jak mě to prohnalo – až jsem se bál dehydratace. No alespoň jsem zjistil kolik z tempa sebere zadržovat ve střevech něco, co chce za každou cenu ven. Necelých 14 km za hoďku patnáct, no zastávky jsou na čase znát.
Na jedenáctý úsek předávám „kolík“ Ondrovi, toho čeká pěkná trailová část Lipno -> Vyšší Brod. 10 km a 120 m (asi na jednom kopci). Ondra je ale rychlík, a my se tedy svižně přesouváme autem do Vyšáku, abychom tam byli alespoň o chvilku dříve než on. Ona ta logistika kolem předávek není úplně jednoduchá, parkovací možnosti jsou občas omezené, a jak jsme dál a dál od místa startu, tak je na trati čím dál tím rušněji.
Stihli jsme to, a tak na dvanáctý úsek vyráží Tomáš, toho čeká Vyšší Brod -> Rožmberk, 7 km, ale se 150 m. A byl docela rychlý, my jsme se dostali na předávku až když předával Lukášovi do další úseku.
.jpg)
No tím mělo auto odpracováno polovinu závodu. Už se blížil večer a my vymýšleli, jak co nejlépe zregenerovat do zhruba půlnoci, kdy na nás vycházela další runda. Takže večeře v Rožmberské restauraci Růže. A vymysleli jsme, že přejedeme do Hluboké, kde na nás vycházela předávka, a zkusíme se tam zkulturnit sprchou a na chvíli si lehnout v místní tělocvičně. Sice už na nás nevyšla teplá voda, ale alespoň to nejhorší jsme ze sebe sundali. V tělocvičně už pár odpočívajících běžců bylo, tak jsme si tam rozložili karimatky a taky se zavrtali do spacáků. No žádná sláva to nebyla, slyšet a cítit byl každý krok v tělocvičně, občas zvonil někomu budík a když jsem konečně zabral, už mě budili: „Dělej vole, vstávej, kluci jsou nějaký rychlejší, musíme na start!“.
A tak už chvíli poté jsem stál na startu devatenácté etapy. 23:40 mi Zdenda předal a já se pustil do 11 km a 180 m po Vltavu kopírující cyklotrase Hluboká -> Purkarec. Tohle byl můj nejlepší úsek na Vltavě: tma rozčísnutá světlem čelovky, ticho – jen občas kuňkání žab. Vůbec jsem neřešil data v hodinkách, nasadil jsem pocitově tempo, o kterém jsem věděl že udržím, a jen jsem makal tmou k cíli. Přesně hodina totální duševní očisty.
Předávám Ondrovi do dvacátého úseku Purkarec -> Hněvkovice. Pak hned sedáme do auta a jedeme k předávce, tam není moc místa k parkování, tak abychom tam byli včas. Ondra peláší a těch 10 km zdolá hodně rychle: za 42 minut. Cestou vidíme siluetu Temelína, trochu postapokalyptické představení, zvlášť když občas míjíme běžce s čelovkami a reflexními vestami. Na předávce ve Hněvkovicích je už docela zima, přece jen jsou asi 2 ráno.
Jak je naším zvykem, na předávce jsme tak akorát a vypouštíme Tomáše do úseku s pořadovým číslem 21. Hněvkovice -> Chrášťany. Ten nám zmizel ve tmě, a my se posouváme autem k předávce. Dobrovolní hasiči zde připravili teplý čaj, ohýnky, a vůbec se postarali o výbornou atmosféru. Takže se zahřejeme uvnitř i zvenčí a čekáme na Toma. Ten stoupák po silnici mu vůbec nezávidíme.
Blíží se pomalu čas předávky, ale nikde nevidíme posádku dalšího auta, spali totiž v autě, ale naštěstí se nám podařilo je vzbudit telefonem. Nějakou tu minutu jsme tady tedy ztratili. Však on to Lukáš dožene.
Touhle etapou má naše trojka zase hotovo, a my se rozhodujeme, jak naložíme s nastávajícími volnými hodinami. Máme teď nějakých cca 6 hodin čas, než si odběhá svoje dalších 6 členů teamu. Další a už poslední úseky začínáme na Hřebenech, takže nakonec hned přejíždíme tam, abychom se pokusili trochu vyspat. Zůstávám v autě, moc pohodlné to není, ale vzal jsem si spacák, ve kterém by mi venku byla zima za takhle chladné noci.
Něco jsme tedy naspali a vstáváme s východem slunce. Parkoviště u předávky se začíná plnit, a my se jdeme podívat co nabízí místní dobrovolní hasiči za občerstvení. Klobása je velké lákadlo, ale vítězí zdravý rozum, takže káva a polévka z pytlíku bude muset stačit.
Hřebeny -> Kamýk nad Vltavou je můj úsek, tak se začínám pomalu chystat. Nabírám energii a teplo ze sluníčka, trochu se zahřát, než vyrazím. Následujících 11 km slibuje 300 m sestup, ale taky 180 m výstup. Volím silniční boty, bude tam dost tvrdého povrchu.
Vyrážím a klesám, nechci úplně brzdit, ale místama je to fakt prudký, i když v téhle části je to po asfaltu. Jakmile skončil kopec dolů, hned se zase objevilo stoupání. A po chvíli zase nahoru a dolů – tentokrát poměrně dlouho po betonových panelech, kde mi nevychází krok a oči skenují spáry mezi panely, abych někde nezakopnul. Konečně končí tvrdý povrch a začíná normální pěšinka. Ale zase, výběh nahoru – trochu se zakyselit, a hned padák dolů, kde si unavená stehna moc neodpočinou. Červená značka kopírující Vltavu mi připadá povědomá. Pak mi došlo, že jsem tady před mnoha lety jel KPŽ na Orlíku. Tenhle úsek se mi fakt líbí, je to takové trailové, to mi sedí. Kousíček pak po silnici do Kamýku, kde už mne čeká Ondra na předávce. Hodina a 3 minuty, s tím úplně nejsem spokojený, ale odevzdal jsem tam co šlo.
Ondřej teď běží nějakých 8 km a 160 m převýšení, svůj poslední úsek, tak do toho dá asi všechno, takže my rychle přejíždíme na další předávku do vesničky Lichovy, abychom to stihli. Jen tak tak. Za 35 minut je Ondra u nás, a na svůj poslední úsek vyráží Tomáš.
Tomáše čeká desítka se 150 m, ty se ovšem nastoupají až v samém závěru, kde musí vyběhnout kopec před docela ošklivým asfaltovým sešupem ke Štole Josef. Jak tak čekáme, sledujeme dobíhající závodníky a jejich techniku seběhu. Vím, že je to moje slabina, třeba tu chytnu nějakou inspiraci, jak na to.
Tomáš se přiřítil za hodinku a 2 minuty, a tím má naše auto odpracováno. Teď už na pohodu dáme fotku s výhledem na Vltavu, a jedeme směrem k Praze. Do cíle závodu samotného je však času dost, a tak zastavujeme ve Vraném nad Vltavou se trochu zkulturnit. Vzhledem k tomu, že ve sprše je v bojleru ještě nějaká teplá voda, říkáme si, že to s naším průběžným umístěním asi nebude až tak hrozný.
Přesouváme se do Braníku, kde cíl celého podniku je u Vltavy kousek od Hamru. Hamburger, pivko, to je přesně co jsme potřebovali. Už jenom relaxujeme. Zatím nedoběhl nikdo, ale už to nebude dlouho trvat, a bude se do cíle hrnout jeden tým za druhým.
Nenecháme si ujít první tým v cíli. Ovšem první cíli ještě neznamená první v pořadí, přece jen start pro 300 týmů probíhal včera od 4:00 do 14:50 a řeší se tedy reálný čas. Proto je důležité za tým hlásit reálné tempo členů, aby se do cíle dostali všichni dostali v nějakém rozumném časovém okénku.
Již o několik dní dříve se na cestu vydalo 5 statečných, kterou celou trasu absolvovali sólo. Ano, celých 360 km v jednom člověku. Neuvěřitelné bylo je vidět dobíhat do cíle.
Za náš tým finišovala Katka, a my všichni ji vyhlíželi na začátku cílové loučky, abychom ji doprovodili posledních 100 m do cíle a doběhli tak jako tým společně.
Ještě cílové foto pod branou a na molu, a šup na další pivko a zrelaxovat ve stínu a zhodnotit celou akci se všemi členy teamu, přeci jen jsme se takhle všichni najednou viděli naposled večer před startem. A samozřejmě koukáme, jak naskakují průběžné výsledky. Když jsme zrelaxovali dost a usoudili, že už asi jsme schopní dojet ať už do Babic, na Moravu nebo na Slovensko, loučíme se a třeba se potkáme zase za rok.
A moje subjektivní zhodnocení závodu? Super to bylo, atmosféra výborná, myšlenka celé akce je dokonalá. Uvítal bych více terénu a méně silnice, ale zase na druhou stranu chápu pořadatele, ono vymyslet a vyznačit bezpečnou trať ze Zadova až do Prahy není úplně jednoduché. Velmi se mi líbil systém předávek a logistiky teamu kolem nich. Určitě jsem byl slabší článek týmu, přece jen věk a také zaměření spíše na delší štreky mi neumožňoval se dostatečně vyšťavit na těch plus mínus 10 km úsecích. Takže určitě potrénovat rychlost. Čas mezi předávkami byl tak akorát dlouhý na odpočinek, ale zároveň dost krátký na to, aby člověk úplně nevytuhnul. To platí pro náš tým s 9 členy, pokud by nás bylo 12 (a to byla drtivá většina týmů) možná by to už byla trochu nuda. Takhle to bylo úplně akorát.
304 teamů, 3604 účastníků, z toho 13 teamů čistě ženských a 13 teamů v kategorii do 9 běžců.
360 km rozdělených do 36 úseků
Winehouse.cz (23h 26m 56s)
AKBK (24h 17m 25s)
Poko Running Team (25h 34m 44s)
Benešovský běžecký klub (28h 55m 42s)
T. J. Sokol Spořilov (29h 44m 54s)
Six dots (31h 6m 31s)
Runningzone Brno (29h 19m 13s)
Powerfool girls (29h 26m 15s)
Gazela run team (30h 6m 43s)
Bylo nás víc (náš team) obsadil s časem 32h 12m 5s celkové 69. místo z 304, a 7. místo v kategorii do 9 členů.
Text: Pavel Wurm
Foto: Bylo nás víc, Vltava Run
