Aneb jak jsem náhodou běžel Vltava Run 2024
Vidíte ty zatím se usmívající tváře?
To je pátek 10.5. 2024 odpoledne, několik hodin před startem.
Marek, Pavel, Matúš, Martin, Lukáš, Katka, Zdenda, Ondra, Tomáš.
Těchto 9 statečných, to je tým BYLO NÁS VÍC, který si letos zaběhl Vltava Run 2024.
Vltava run je kultovní štafetový závod týmů. Běží se Zadova, start je nahoře v biatlonovém areálu, a cíl je o 360 km dál, na Hamru v Braníku v Praze. Běží se nonstop, členové týmu se v jednotlivých etapách, kterých je 36, střídají, a jako štafetový kolík se předává GPS tracker. A ty předávky, ty opravdu vypadají jak na atletickém ovále, je to fofr, vůbec se nezastavuje.
Každý tým musí mít minimálně 6, maximálně 12 členů. A všichni musí mít nějakou solidní výkonnost. Pořadatel stanovuje limitní tempo 6:00min/km při 10 km trailu. Všechny teamy hlásí soupisky členů a jejich předpokládané tempo pořadateli, který na základě toho stanoví startovní listinu. Startuje se intervalově, a vzhledem k tomu, že těch týmů tam bylo na 300, docela se to protáhlo. První startují ve 4:00 ráno, a pak po 10 minutách další a další... až do 14:50, kdy vybíhali poslední. Ti nejrychlejší. Startovní časy jsou totiž vymyšleny tak, aby všechny týmy doběhly do Prahy plus mínus ve stejný čas. A jakž-takž to funguje.
Tenhle závod už má takovou pověst, že je navzdory poměrně vysokému startovnému rychle obsazen. Že bych to snad běžel jsem ani neuvažoval. Pro letošek jsem měl v kalendáři hlavně Krakonošovu stovku, a ty rychlejší akce mě ani moc nelákaly. Na tu stovku jsem si řekl, že by bylo dobrý si třeba zaběhnout v rámci tréninku maraton, tak jsem dal ten v Praze. To bylo v neděli. No a v pondělí se mi ozval Tomáš z Babic, že shání náhradu za člena týmu na Vltavu, kterého bohužel skolila nemoc. V sobotu ráno start. Moc dlouho jsem neváhal, tahle akce slibovala velký zážitek.
A tak jsme jeli. Bylo nás devět. Pro mě to byla premiéra, ostatní v týmu už byli zkušení z minulých ročníků. Logisticky tahle akce taky není úplně jednoduchá, kvůli přejezdům a časování předávek. Vzali jsme 3 auta, po třech lidech. Všichni jsme se potkali v prostoru startu při prezentaci, pak poslední normální večeře a pivko, probrat poslední detaily a spát - spánku následující den už moc nebude.
Tak ráno budíček, poslední sacharidy a naše tříčlenná skupinka, která závod zahajovala se řítí na start na Zadově v 7:40. Ondra zahajuje. Jen co zmizel v lese, já a Tomáš skáčeme do auta a jedeme směrem na Borovou Ladu, kde je první předávka. Postupně se dozvídám, co ostatní členové týmů běhají za tempa a pomalu se začínám bát, abychom to na tu předávku vůbec stihli. První úsek má 11 km a Ondra ho zdolal za 44 minut.
Na mne čekal druhý úsek, Borová Lada -> Lipka, necelých 10 km a 170 m převýšení. Při studiu mapových podkladů mi to připadalo celkem jasný, chvíle pohoda po asfaltu, pak se vystoupá jeden kopec a zase hurá dolů do cíle. No realita byla trochu jiná, úsek po asfaltu byl trochu delší než jsem čekal, takže pod kopcem už jsem nějakou tu kyselinku v nohách cítil. Člověk se nechá snadno vyhecovat, když jste součástí týmu tak jim to to nechcete svým tempem kazit, a taky když jsem v dálce viděl před sebou jiného účastníka závodu, klasicky jsem si řekl „Toho dám“. Dal, ale na vrcholu kopce jsem už toho měl plný zuby. Ještě že pak přišla taková pohodová houpačka a seběh lesem po pohodlných šotolinách, a než jsem předal GPS tracker do dalšího úseku Tomášovi, tak jsem se trochu dal zase dohromady. Příště musím být opatrnější, přece jen ještě během nadcházejících hodin mne čekají ještě 3 další úseky. Garmin mi ukázal necelých 10 km za 52 min. Takhle kdyby to šlo dál, byl bych spokojený.
Třetí úsek Lipka -> Kubova Huť, nějakých 8 km s 280m má na starosti Tomáš, třetí člen posádky našeho auta. Jakmile si přebral tracker, my vyrazili do cíle tohohle úseku, abychom naložili Tomáše hned jak pošle do dalších kilometrů dalšího člena týmu, a pak si dali nějaký relax před startem do dalších etap.
Teď naše trojice měla relativně dost času, takže jsme vyrazili do Černé k Lipnu, abychom dotankovali energii v podobě těstovinového salátu s kuřecím masem, taky dopřát nohám trochu ledové vody v přehradě a chvíli se poválet na pláži. Nicméně čas letí, a už je čas se přesouvat na další start naší posádky.
Desátý úsek Milná -> Lipno n.V. byl můj. V aplikaci, do které načítají data z GPS trackerů vidíme, kde zhruba se nachází Zdenda, který mi bude předávat. To nám vždy umožňuje být na předávkách v ten správný moment. Takže Zdenda mi vrazi tracker a já už peláším směrem na Lipno.
V propozicích se píše, že začátek tohohle úseku je těžký trail, což bych bral s rezervou, nicméně třeba v noci a mezi prvními, kdy na lesní pěšině ještě nebyla tolik sešlapaná vysoká tráva, to muselo být fakt zajímavé. Netrvalo dlouho, a už jsem byl dole z kopce u přehrady a teď byla přede mnou cyklotrasa přes Frymburk až do mariny v Lipně. Samý asfalt, naštěstí cyklistů ani bruslařů tu zase nebylo tolik jak jsem se obával.
No ale každopádně na tenhle úsek nebudu vzpomínat rád. Tréninky absolvuju vždy na vodě bez jakýkoliv energetických doplňků, a před tímhle úsekem jsem si řekl, že by mi možná nějaký pre-sport gelík mohl pomoci. No spíš ne, jediné, k čemu to bylo dobré, že jsem musel 3x zastavit, jak mě to prohnalo – až jsem se bál dehydratace. No alespoň jsem zjistil kolik z tempa sebere zadržovat ve střevech něco, co chce za každou cenu ven. Necelých 14 km za hoďku patnáct, no zastávky jsou na čase znát.
Na jedenáctý úsek předávám „kolík“ Ondrovi, toho čeká pěkná trailová část Lipno -> Vyšší Brod. 10 km a 120 m (asi na jednom kopci). Ondra je ale rychlík, a my se tedy svižně přesouváme autem do Vyšáku, abychom tam byli alespoň o chvilku dříve než on. Ona ta logistika kolem předávek není úplně jednoduchá, parkovací možnosti jsou občas omezené, a jak jsme dál a dál od místa startu, tak je na trati čím dál tím rušněji.
Stihli jsme to, a tak na dvanáctý úsek vyráží Tomáš, toho čeká Vyšší Brod -> Rožmberk, 7 km, ale se 150 m. A byl docela rychlý, my jsme se dostali na předávku až když předával Lukášovi do další úseku.
.jpg)
No tím mělo auto odpracováno polovinu závodu. Už se blížil večer a my vymýšleli, jak co nejlépe zregenerovat do zhruba půlnoci, kdy na nás vycházela další runda. Takže večeře v Rožmberské restauraci Růže. A vymysleli jsme, že přejedeme do Hluboké, kde na nás vycházela předávka, a zkusíme se tam zkulturnit sprchou a na chvíli si lehnout v místní tělocvičně. Sice už na nás nevyšla teplá voda, ale alespoň to nejhorší jsme ze sebe sundali. V tělocvičně už pár odpočívajících běžců bylo, tak jsme si tam rozložili karimatky a taky se zavrtali do spacáků. No žádná sláva to nebyla, slyšet a cítit byl každý krok v tělocvičně, občas zvonil někomu budík a když jsem konečně zabral, už mě budili: „Dělej vole, vstávej, kluci jsou nějaký rychlejší, musíme na start!“.
A tak už chvíli poté jsem stál na startu devatenácté etapy. 23:40 mi Zdenda předal a já se pustil do 11 km a 180 m po Vltavu kopírující cyklotrase Hluboká -> Purkarec. Tohle byl můj nejlepší úsek na Vltavě: tma rozčísnutá světlem čelovky, ticho – jen občas kuňkání žab. Vůbec jsem neřešil data v hodinkách, nasadil jsem pocitově tempo, o kterém jsem věděl že udržím, a jen jsem makal tmou k cíli. Přesně hodina totální duševní očisty.
Předávám Ondrovi do dvacátého úseku Purkarec -> Hněvkovice. Pak hned sedáme do auta a jedeme k předávce, tam není moc místa k parkování, tak abychom tam byli včas. Ondra peláší a těch 10 km zdolá hodně rychle: za 42 minut. Cestou vidíme siluetu Temelína, trochu postapokalyptické představení, zvlášť když občas míjíme běžce s čelovkami a reflexními vestami. Na předávce ve Hněvkovicích je už docela zima, přece jen jsou asi 2 ráno.
Jak je naším zvykem, na předávce jsme tak akorát a vypouštíme Tomáše do úseku s pořadovým číslem 21. Hněvkovice -> Chrášťany. Ten nám zmizel ve tmě, a my se posouváme autem k předávce. Dobrovolní hasiči zde připravili teplý čaj, ohýnky, a vůbec se postarali o výbornou atmosféru. Takže se zahřejeme uvnitř i zvenčí a čekáme na Toma. Ten stoupák po silnici mu vůbec nezávidíme.
Blíží se pomalu čas předávky, ale nikde nevidíme posádku dalšího auta, spali totiž v autě, ale naštěstí se nám podařilo je vzbudit telefonem. Nějakou tu minutu jsme tady tedy ztratili. Však on to Lukáš dožene.
Touhle etapou má naše trojka zase hotovo, a my se rozhodujeme, jak naložíme s nastávajícími volnými hodinami. Máme teď nějakých cca 6 hodin čas, než si odběhá svoje dalších 6 členů teamu. Další a už poslední úseky začínáme na Hřebenech, takže nakonec hned přejíždíme tam, abychom se pokusili trochu vyspat. Zůstávám v autě, moc pohodlné to není, ale vzal jsem si spacák, ve kterém by mi venku byla zima za takhle chladné noci.
Něco jsme tedy naspali a vstáváme s východem slunce. Parkoviště u předávky se začíná plnit, a my se jdeme podívat co nabízí místní dobrovolní hasiči za občerstvení. Klobása je velké lákadlo, ale vítězí zdravý rozum, takže káva a polévka z pytlíku bude muset stačit.
Hřebeny -> Kamýk nad Vltavou je můj úsek, tak se začínám pomalu chystat. Nabírám energii a teplo ze sluníčka, trochu se zahřát, než vyrazím. Následujících 11 km slibuje 300 m sestup, ale taky 180 m výstup. Volím silniční boty, bude tam dost tvrdého povrchu.
Vyrážím a klesám, nechci úplně brzdit, ale místama je to fakt prudký, i když v téhle části je to po asfaltu. Jakmile skončil kopec dolů, hned se zase objevilo stoupání. A po chvíli zase nahoru a dolů – tentokrát poměrně dlouho po betonových panelech, kde mi nevychází krok a oči skenují spáry mezi panely, abych někde nezakopnul. Konečně končí tvrdý povrch a začíná normální pěšinka. Ale zase, výběh nahoru – trochu se zakyselit, a hned padák dolů, kde si unavená stehna moc neodpočinou. Červená značka kopírující Vltavu mi připadá povědomá. Pak mi došlo, že jsem tady před mnoha lety jel KPŽ na Orlíku. Tenhle úsek se mi fakt líbí, je to takové trailové, to mi sedí. Kousíček pak po silnici do Kamýku, kde už mne čeká Ondra na předávce. Hodina a 3 minuty, s tím úplně nejsem spokojený, ale odevzdal jsem tam co šlo.
Ondřej teď běží nějakých 8 km a 160 m převýšení, svůj poslední úsek, tak do toho dá asi všechno, takže my rychle přejíždíme na další předávku do vesničky Lichovy, abychom to stihli. Jen tak tak. Za 35 minut je Ondra u nás, a na svůj poslední úsek vyráží Tomáš.
Tomáše čeká desítka se 150 m, ty se ovšem nastoupají až v samém závěru, kde musí vyběhnout kopec před docela ošklivým asfaltovým sešupem ke Štole Josef. Jak tak čekáme, sledujeme dobíhající závodníky a jejich techniku seběhu. Vím, že je to moje slabina, třeba tu chytnu nějakou inspiraci, jak na to.
Tomáš se přiřítil za hodinku a 2 minuty, a tím má naše auto odpracováno. Teď už na pohodu dáme fotku s výhledem na Vltavu, a jedeme směrem k Praze. Do cíle závodu samotného je však času dost, a tak zastavujeme ve Vraném nad Vltavou se trochu zkulturnit. Vzhledem k tomu, že ve sprše je v bojleru ještě nějaká teplá voda, říkáme si, že to s naším průběžným umístěním asi nebude až tak hrozný.
Přesouváme se do Braníku, kde cíl celého podniku je u Vltavy kousek od Hamru. Hamburger, pivko, to je přesně co jsme potřebovali. Už jenom relaxujeme. Zatím nedoběhl nikdo, ale už to nebude dlouho trvat, a bude se do cíle hrnout jeden tým za druhým.
Nenecháme si ujít první tým v cíli. Ovšem první cíli ještě neznamená první v pořadí, přece jen start pro 300 týmů probíhal včera od 4:00 do 14:50 a řeší se tedy reálný čas. Proto je důležité za tým hlásit reálné tempo členů, aby se do cíle dostali všichni dostali v nějakém rozumném časovém okénku.
Již o několik dní dříve se na cestu vydalo 5 statečných, kterou celou trasu absolvovali sólo. Ano, celých 360 km v jednom člověku. Neuvěřitelné bylo je vidět dobíhat do cíle.
Za náš tým finišovala Katka, a my všichni ji vyhlíželi na začátku cílové loučky, abychom ji doprovodili posledních 100 m do cíle a doběhli tak jako tým společně.
Ještě cílové foto pod branou a na molu, a šup na další pivko a zrelaxovat ve stínu a zhodnotit celou akci se všemi členy teamu, přeci jen jsme se takhle všichni najednou viděli naposled večer před startem. A samozřejmě koukáme, jak naskakují průběžné výsledky. Když jsme zrelaxovali dost a usoudili, že už asi jsme schopní dojet ať už do Babic, na Moravu nebo na Slovensko, loučíme se a třeba se potkáme zase za rok.
A moje subjektivní zhodnocení závodu? Super to bylo, atmosféra výborná, myšlenka celé akce je dokonalá. Uvítal bych více terénu a méně silnice, ale zase na druhou stranu chápu pořadatele, ono vymyslet a vyznačit bezpečnou trať ze Zadova až do Prahy není úplně jednoduché. Velmi se mi líbil systém předávek a logistiky teamu kolem nich. Určitě jsem byl slabší článek týmu, přece jen věk a také zaměření spíše na delší štreky mi neumožňoval se dostatečně vyšťavit na těch plus mínus 10 km úsecích. Takže určitě potrénovat rychlost. Čas mezi předávkami byl tak akorát dlouhý na odpočinek, ale zároveň dost krátký na to, aby člověk úplně nevytuhnul. To platí pro náš tým s 9 členy, pokud by nás bylo 12 (a to byla drtivá většina týmů) možná by to už byla trochu nuda. Takhle to bylo úplně akorát.
304 teamů, 3604 účastníků, z toho 13 teamů čistě ženských a 13 teamů v kategorii do 9 běžců.
360 km rozdělených do 36 úseků
Winehouse.cz (23h 26m 56s)
AKBK (24h 17m 25s)
Poko Running Team (25h 34m 44s)
Benešovský běžecký klub (28h 55m 42s)
T. J. Sokol Spořilov (29h 44m 54s)
Six dots (31h 6m 31s)
Runningzone Brno (29h 19m 13s)
Powerfool girls (29h 26m 15s)
Gazela run team (30h 6m 43s)
Bylo nás víc (náš team) obsadil s časem 32h 12m 5s celkové 69. místo z 304, a 7. místo v kategorii do 9 členů.
Text: Pavel Wurm
Foto: Bylo nás víc, Vltava Run
S malým dítětem bez hlídání je pro mě nemožné zítra vyběhnout. Ale snad se mi to poštěstí již o víkendu. :-D
Ahoj Verčo.
Máme na tebe za Běhej Babice hned několik otázek.
1. Na start hned jedna rychlá. Běháš a proč? - Neběháš a proč?
Aktuálně mám status Neběžce, ale doufám, že tím, jak budou děti starší, se mi znovu poštěstí si najít prostor a jít se proběhnout.
2. Můžeme se tedy bavit o tom, že běh k tvému životu patřil a nerada by ses toho statusu vzdala na dobro?
Přesně. Nikdy jsem ale nebyla dálkovým běžcem, spíše jsem si v klidném tempu užívala těch svých pár kilásků. Ale i tyhle moje kratší trasy mě nabíjely.
3. Pokud se bavíme o běhání ve tvém životě. Bylo to splnit si na křeč nějaké kilometry? Jinak. Byla to láska k běhání nebo povinnost?
Asi obojí, chtěla jsem se nějak dostat "do shapu" a pak mi vlastně došlo, že mě to baví a že jsem pyšná za každý uběhlý kilometr.
4. Co závody? Zkusila sis někdy tu atmosféru? Kolik sis zaběhla nejvíc.
Zkusila a je to nejvíc. Sice jsem to vždy na začátku přepálila a ke konci jsem už měla mžitky před očima, ale po rozdýchání jsem pak na sebe byla pyšná. Několikrát jsem běžela Birell Night run 10km a štafetu na maratonu a pak pro srandu firemní 02 štafety na 5km.
5. To není vůbec špatné. Na jaké vzpomínáš nejraději a kde sis naopak sáhla na dno?
Za mě nejvíc byl ten úplně první závod Birell night run, první závod na 10 km a vlastně úplně poprvé, co jsem uběhla 10km. S kamarádkou jsme se navíc vyhecovaly, že, slušně řečeno, nejsme žádné bábovky a těch 10 dáme pod hodinu. Sice jsem se už loučila se životem, ale dala jsem to. Takže na tenhle závod vzpomínám nejraději.
6. V Babicích, pokud vím, nežiješ dlouho. Myslíš si, že díky okolí, které tu je pro běh pohádkové, může nastat obrat, že obuješ znovu boty a vyběhneš?
Já v to doufám. Úplně si to říká vyběhnout prozkoumat ty okolní lesy.
7. Silnice nebo les? Sama nebo s parťákem?
Jednoznačně les se sluchátky v uších.
8. Pamatuješ ještě, co ti běh dával? Pokud si zažila tu euforii při běhu a po něm, kdy se z tebe vyplavuje hněv, endorfiny a pod., popiš a sama sobě si i připomeň tento stav.
Zpočátku, když jsou ještě síly, tak mě každý krok nabíjel energií. Když síly docházely, tak jsem se vnitřně musela motivovat, ať ještě doběhnu na konec cesty, k dalšímu stromu....Takže, ikdyž pak už bez sil, jsem měla super pocit, že jsem vyběhla a něco uběhla.
9. O Beˇhej Babice si už slyšela. Myslíš si, že když to je takto úzký a komunitní projekt v prostředí tobě známém, může to být pro tebe jeden z motivačních nástrojů, jak se nastartovat?
Myslím, že projekt Beˇhej Babice a jarní sluneční paprsky mi v tom pomohou.
10. Verčo, desátá otázka. Ráda si běhala a běh byl součástí tvého života. Okolí pro to vyběhnout, je dokonalé. Díky Běhej Babice v tom nikdy nebudeš sama, navíc budeš vědět kam. Máš hned o několik důvodů méně proč zítra nevyběhnout. Jdeš do toho?
S malým dítětem bez hlídání je pro mě nemožné zítra vyběhnout. Ale snad se mi to poštěstí již o víkendu. :-D
Za rozhovor ti moc děkujeme a věříme, že se již brzy potkáme na prvním společném kilometru v babickém lese.
P.S. Slib nám, že si na ledničku připevníš tohle krátké motto:
NEHLEDEJ ČAS NA BĚHÁNÍ, VYTVOŘ SI HO!
A UŽ VŮBEC NEHLEDEJ DŮVOD, PROČ ZROVNA DNESKA NEVYBĚHNOUT!
(můžeš si ho tam přilepit naší supr-trup samolepkou) .-) Tak to se pro tu samolepku musím stavit :)
Děkujeme ti a držíme palce!
BB.
Šíleně to bolelo, přestával jsem chvílema vidět... Tak jsem skončil v péči zdravotníků.
Pavel W. Jeden ze zakladatelů Beˇhej Babice, Zastupitel obce Babice, sportovec, trenér malých ragbistů, fotograf, manžel a táta. Nově ambasadorem v projektu "Rozběháme Česko" pro naši obec Babice. Myslel si, že ho rozhovor mine, ale krom zmíněného je skvělý vytrvalostní běžec a srdcem sakra babičák. Takže okénko v "Příběhy Babičáků" je připraveno právem i pro něj.
1. Pavle, pro spousty lidí si v Babicích známou tváří. Alespoň já to tak vnímám. Úřad, rugby, fotografování, společenské události. Není akce, na které bys nebyl vidět. Jak dlouho tu žiješ a co tě sem přivedlo?
Jsem Centropražák, vyrůstal jsem na Vinohradech, pak žil léta v Karlovce. Tady jsme v podstatě náhodou. Že tohle místo existuje jsme zjistili, až když jsme vybírali pozemek. 2008 jsme ho pořídili, 2010 kolaudovali a začali tu nějak fungovat. Více se sžívat s vesnicí jsme se ovšem začali až nějak po roce 2017, až s dcerkou. Je to tu fajn, spousta aktivních lidí, ať už jde o sport, či cokoliv jiného.
2. Jak dlouho vlastně běháš a jaké sporty tomu předcházely? Musím říct, že když jsme se seznámili, tak jsem tě vlastně vůbec neodhadl.
Když jsem byl dítě, chodil jsem do něčeho, co se jmenovalo Klokánek (Bohemians, dnes Sokol Vinohrady v Praze), takový multisport, dělali jsme všechno - od plavání přes atletiku až po šerm, ovšem mě to moc nebavilo a ani rodiče mě do toho příliš netlačili. Tak jsem se pak na to vy... a měl docela dlouhou pauzu. Až nějak kolem třicítky jsem se vrhnul znovu do nějakého pořádného pohybu, a to sice MTB - konkrétně maratony. Odjezdil jsem komplet několik sezón seriálu Kolo pro život. Bylo to fajn, v létě, v zimě jsem jezdil na kole i do práce, a po práci jsem třeba ještě objel 3/4 Prahy, abych najel nějaký objem. Ještě před kolem jsem dělal trochu i jezdectví - no a jednou jsem docela šeredně slítnul z koně.. Pak ještě párkrát jsem si i na tom kole rozbil tlamu, až jsem skončil se zády a esíčky na ortopedii. A tam mi doktor řekl, že nejlepší co můžu pro tělo udělat, je běh terénem. To a tak jsem začal běhat - pamatuju ještě na svůj první výběh ve Stormovce po trávě - jaký to byl pro mě tenkrát terén :-)
3. Za tebe tvůj nejhezčí závod? Vím, že zážitků máš na celovečerní vyprávění, ale vypíchni ten nejemotivnější.
Běžecky mi hrozně sedly závody seriálu Salomon Trail Running Cupu - už je to pár let, ale v podstatě to byly délky kolem 1/2 maratonu v kopcích. Zadov, Krkonoše a tak... To bylo fakt hrozně hezký. Taky jsem si za to vysloužil ve 2017 pohár, ale spíš za účast a nasbírané body, než za výsledky.
Pak nej MTB zážitek byl Salzkammergut Trophy, maratonská akce v kopcích kolem Solné komory v AT.
4. A ten nejnáročnější? Každý kdo trochu běhá si sáhne občas na své vlastní dno. Já osobně jednou zažil vyčerpání fyzické, psychické i emoční, a vím, že pokračovat v tomto stavu je sakra "magořinec". Máš taky tento zážitek a odkud?
Musím zmínit pověstnou maratonskou zeď, na kterou kterou jsem narazil při svém prvním maratonu. To bylo fakt nepříjemný... Ale zpětně se moc nedivím, že jsem do ní naboural. Ten pocit, že každý další krok bude bolet víc než ten předchozí...
No a další mám kvůli zranění. Před pár lety jsem fakt makal, abych se dostal na 1/2 někam ± k 1:35, ale asi týden před závodem jsem blbě došlápnul tady v lesích a něco mě píchlo v kotníku. Bolest trošku přetrvávala, ale řekl jsem si, že to na té půlce rozběhám. Začátek byl super, letěl jsem jak vítr, ale kotník jsem furt cejtil, že není úplně v cajku. Kolem 7-8km už to bolelo jako čert, každej zdravotník na trati byl můj, sypal jsem do sebe magnesko, chladil to. Marně. Bylo to horší a horší. Nejzajímavější pocit byl, kdo zná pražskou 1/2, když se v půli závodu probíhá kolem Rudolfina (tedy místem startu). Mám se na to vykašlat nebo ne? Rozum jasně říkal, že jo! Ale prostě jsem to chtěl doběhnout, tak jsem se pajdal dál. V momentě, kdy jsem si řekl, že už to jen doběhnu, jsem si najednou začal ten závod - tu atmosféru hrozně užívat. Lidi kolem sebe, i tu trať samotnou, fakt to bylo emotivně nejsilnějších 10km. Ovšem když mi pověsili medaili v cíli, tak jsem se zastavil a už se nerozešel. Fakt jsem nebyl schopný udělat jediný krok, ani skok na té zdravé noze. Šíleně to bolelo, přestával jsem chvílema vidět... Tak jsem skončil v péči zdravotníků, pak na Františku, kde na ambulanci, když mě viděli, pronesli: "A hele, další blbec, co si myslel, že to rozběhá.", no a pak asi na 3/4 roku s běháním konec :-)
5. Znám málo lidí, kteří znají okolní lesy a každou cestičku, jako ty. Máš tady nějakou běžeckou srdcovku, nebo běžecké okolí bereš komplexně?
Vylezu z vrátek do lesa a peláším... Ten Babickej les mám fakt rád, můžeš si tam dát pohodičku po šotolině, ale najdeš tam i nějaké ty kopečky, když chceš. Lom na Plachtě je úplně super místo, kde se pokaždé zastavím načerpat nějakou energii z toho místa. Voděradské bučiny - tam je to taky super, mám rád takovou tu spodní návratovku z Jevan podél rybníků. Nebo třeba z Babic ke Kostelu v Mukařově na oběd a pivko. Po čase už fakt znáš každý kořen v lese. Tak poslední dobou dávám tzv. jednosměrky. Hodím holku do školy, sednu na bus a třeba ještě na vlak, no a pak se vracím. Z Jevan, z Tismic, Uhříněvse, Světic, nebo třeba i ze Senohrab. Nebo na starý kolena dávám intervaly, běhám s brzdným padákem sprinty na hřišti. Prostě aby to bylo pestrý a nezevšednělo mi to.
6. Kdy a proč tě zaujala myšlenka podílet se na projektu Beˇhej Babice? U piva jsme se často bavili o navázání na "Babickou čtvrtku", ale nikdo asi nečekal, že vznikne něco v takovém rozsahu. Čekal jsi, že tě to takto vcucne?
Rád běhám, a nejsem v tom sám, takových je nás tu víc. Sdružit ty jednotlivé individuality (ať už to jsou ostřílení běžci samotáři, nebo naopak lidé, co potřebují společnost aby se šli provětrat), to mi přijde jako fajn myšlenka. Historicky tu vzniklo SK Babice, v jehož dresech běhá fakt elita. Máme tu Rugby Babice, Sokol Babice (fotbal). Tak pojďme dát dohromady běžce všeho druhu a utvořit tu lokální běhající komunitu. Vyměňovat si zkušenosti, či jen tak klábosit o běhu. Vrátit sem tu babickou čtvrtku, to by bylo fajn.
No a hlavně, znáte to: s něčím začnete, chvíli držíte, pak si dáte kratší/delší pauzu, pak začnete znova atd. atd. Doufám, že by se běžecká komunita tady mohla navzájem motivovat - právě abychom nepřestávali a vytrvali ve svém úsilí.
7. Jak odhaduješ potenciál projektu? Kolik lidí tipuješ, že si nazují boty a půjdou do toho s námi? "TIP" za dva bludišťáky. Kolik lidí přijde na start Babického trailu, který bychom letos chtěli opět nastartovat? Číslo#.
Jsme relativně malá vesnice, kdo bere běhání vážně, už asi něco pro to dělá. Ale byl bych opravdu rád, kdyby se i jen několik málo jedinců rozhoupalo to jít zkusit. A kolik lidí přijde na start závodu? Termínovka je už docela našlapaná, nicméně kolem 75 lidí si myslím, že by mohlo...
8. Tvá motivace pro začínající běžce. I ty, kteří si říkají, že nikdy ale nikdy, nikdy nevyběhnou. O co třeba přicházejí?
Představte si jarní ráno, slunce ještě pořádně nevylezlo, a vy už klušete chladným babickým lesem. Běžíte kolem rybníků, nad kterými se váli opar. Vyběhnete nahoru na Plachtu, kde je nádherný výhled daleko do kraje. Běžíte lesem, kde vnímáte různé proudy teplého a chladného vzduchu, zavanutí ozónu. Slunce svítí skrz stromy na lesní paseku, občas vám přeběhne přes cestu zajíc či srnka. Žádná sluchátka, posloucháte zvuky lesa, užíváte si takové to teď a tady. Nikde nikdo. Nabíjí vás to. Kolik lidí o tohle přichází, ačkoliv má možnost tohle zažít.
Možná kapitola sama pro sebe je běh kvůli redukci hmotnosti. Pokud už máte nějaké zkušenosti s během nebo s chůzí, jděte do toho. Podívejte na mne, loni jsem měl trochu línější období a zranění kotníku (ale ne z běhání), v prosinci jsem vlezl na váhu a ukázala 106, teď máme březen a ukazuje 93. Takže to jde, nutno však vytrvat a upravit i jídelníček. Ale jasně, že si dám knedlo, zelo a pivko, teď už bez výčitek.
9. Co běh dává tobě? V aplikaci u tebe vidím aktivitu s výjimkou každý den. Co je tvůj motor?
V podstatě viz předchozí odstavec. Hrozně mě to pozitivně nabíjí, někdo by řekl, čistí hlavu. Já se prostě po běhu cítím lépe než před. Asi je to droga.
10. Prozraď trochu a odkopej, na co se lidi s Beˇhej Babice mohou v budoucnu pravidelně těšit?
Kromě závodu, to je kapitola sama pro sebe. Jde o přísun informací k běžecké komunitě, sharování tras a poznatků z okolí, možnost účasti ať už na společných akcích nebo výbězích.
Otázka pod čarou: Kolik v průměru měsíčně naběháš a jaký je tvůj strop?
Na to je poměrně složité odpovědět, někdy mě baví dlouhé běhy, někdy si dám třeba sprinty s padákem. Pokud bych ale měl vzít aritmetický průměr řekněme od ledna 2024, vychází to na nějakých 200km/měsíc.
Pavle moc děkuji a to asi za všechny, co se jakkoliv na BB podílejí, i za ty, pro které je dělán a určen.
Začít postupně. Nemít přehnaný ambice a najít si model, který ti nejvíc vyhovuje
Martin. Pro mě těžké téma, jelikož tohohle "vola", znám od školky už skoro 35 let. Zažil jsem s ním snad vše. Od první hádky ve školce o mončičáka, první kule ve škole, pubertální výkyvy nás obou. Hádky o ženský i lízání si ran, když jeden z nás od nich dostal košem. Skákali jsme spolu z letadla na padácích, jezdili 4kolky. Zapíjeli navzájem narození svých dětí. Oslavili spolu dvě svatby. Obě byly mimochodem mé, jeho to zatím čeká, tak prozatím supluji a vyrovnávám skóre, než se toho ujme. A vlastně nevím, jak se to stalo a mohl jsem dopustit, že jsme v Babicích sousedi dvojdomku.
Jednou ale asi napíšeme společně knihu s názvem "přátelství v dobrém i ve zlém". Tedy, až se tu dohádáme kvůli plotu, resp. našemu psovi, co k němu chodí na velkou. Martin je ten, co mě před lety k běhu přivedl. Přivedl a řekl, že vlastně raději běhá sám a tím byl jeho trénink u konce. Klasik! Párkrát do roka se proběhneme v okolí Babic, nebo se potkáme na nějakém závodu. Dál si každý běháme po svém. Mimo jiné Martin je spoluzakladatelem NaHoru.tv. Krásný on-line projekt o horách, horolezcích, ultra běžcích aj., odkud i my díky Martinovi čerpáme témata a rozhovory pro Beˇhej Babice. Martin samozřejmě běhá okolní babické lesy. Umí se jen tak vyklusat, ale i zabrat a najít si 30km dlouhou šňůru po okolí. To ale necháme pro ostatní. Teď přišel čas na různorodé otázky, které má Martin dost v malíčku. Dnes se tedy s Martinem vydáme mimo babické lesy. Martinovi dáme schválně pouze 6 otázek, jelikož každá bude z jiného soudku a často obsahově a informativně náročná.
1. Márty, asi stejná otázka skoro pro všechny. Co tě tenkrát přivedlo k běhu. Co ti běhání dává?
Vždycky jsem se věnoval sportům. Obecně fotbal, chvilku box, chvilku tohle a pak tamto. Dlouhodobě jsem se věnoval i futsalu, se kterým jsem musel po nějaké době přestat z důvodu, že mě začala zlobit kyčel, což mě vlastně přivedlo k běhání. Tedy kontrolovanějšímu pohybu oproti futsalu a kyčel mě najednou tolik nezlobila. Ze začátku jsem běhal v Praze po asfaltu, což nebylo ideální. Později jsem běh přesunul do přírody a postupem času začal navyšovat objemy. Dlouho jsem měl problém zlomit hranici 10km. V momentě, kdy se to podařilo a dostal jsem se na 12, 14 a více km, jsem ale pro změnu bojoval s tím, že to pro mě nebylo komfortní. Nejvíc se pak u mě běhání zlomilo v momentě, kdy jsem se naučil běhat pomalu. Tak jsem se vlastně naučil běhat komfortně, dlouhé vzdálenosti a byl to pro mě asi největší game changer, který jsem se naučil i díky laktátovým testům. Na běhání mě určitě nejvíc baví ta flexibilita, baví mě běhání v přírodě, v horách, z kopečka do kopečka a dát si pořádně do těla. Baví mě, že nemusíš mít žádnou hokejovou výstroj. Nemusíš být někde na čas od - do. Stačí prostě nazout boty a vyběhnout kdykoliv, kdekoliv a kamkoliv.
2. Vím, že ses dost věnoval a vždy věnuješ otázce správných běžeckých bot a dropu. Můžeš tu vysvětlit, proč je vhodná obuv tak důležitá a co je drop?
Co je drop? Proč je důležité řešit správnou běžeckou obuv? Drop je vlastně rozdíl mezi špičkou a patou v milimetrech. Úroveň špičky a paty vůči noze. Takže pata je vždy logicky výš. Dalo by se laicky říct běžecký podpatek. Například drop který je 8mm (udává výrobce běžeckých bot) znamená, že pata je trošičku výš právě o těch 8 mm oproti špičce. Drop 4mm pak bude pata o 4mm výš než špička, drop nula pak logicky pata i špička je ve stejný rovině. Proč je důležité se tomu věnovat. Ono ti to vlastně vytváří přirozený náklon nohy při běhu Jelikož i my jsme při běhu v lehounkém předklonu. A čím vyšší drop, tím víc ti ten náklon dělá pak ta bota. Pro začátek je to určitě dobrý, drop ti pomáhá držet správný náklon při malé námaze, ale dlouhodobě to není ideální, jelikož ten náklon bys mel umět držet sám od sebe, pokud máš dostatečně silná lýtka a správně zapojuješ všechny svaly. Takže pro začínající běžce 8mm úplně v pohodě, ale za mne by mělo postupné docházet ke snižování dropu. Většina běžeckých bot drop mají. Tuším Hoka min 4mm, možná 2, ale jsou i výjimky s nulovým dropem jako například jsou Altry, které jsou i trochu ve tvaru barefootu tzn. že mají mnohem víc prostoru pro špičku a prsty, tedy i přirozenější pohyb. Každému vyhovuje něco jiného, ale čím více se řeší správná technika chůze a běhu, tak se doporučuje obecně mít více prostoru pro prsty a menší drop viz barefoooty, což je taky časté téma dnešní doby. Já osobně vždycky běhal v Hoka One One, a to dlouhodobě a teď poprvé běhám ty Altry s nulovým dropem a jsem nadmíru spokojen.
%20%E2%80%A2%20Fotky%20a%20videa%20na%20Instagramu.png)
3. Tvá silná stránka jsou i doplňky stravy. Vyjmenuj 5 a popiš, proč by se každý, kdo se sportu a konkrétně běhu věnuje, měl starat o správné doplňování vitamínů a jiných doplňků stravy. Co člověk díky běhu ztrácí a co by měl pravidelně doplňovat?
Doplňky stravy. Za mne jednoznačně hořčík, neboli Magnesium. S tím že tu doporučenou denní dávku je dobré ještě rozložit z více druhů hořčíku. Myslím že jich je celkem 7 a každý má trochu jiný vliv na tělo. Je ale určitě dobré používat ranní hořčík což myslím, že se jmenuje Malate (malátová forma). A po zátěži nebo večer Performance hořčík. Tyhle dva dají skvělou kombinaci denní dávky. Další určitě vitamín C. Ono se to nezdá, ale Céčka máme obecně všichni málo. Což ukazuje i dlouhodobé měření v populaci. Vitamín C není určitě jen imunita, ale je skvělý na regeneraci těla, na předcházení problémů, regeneraci svalů a problémy se šlachami a podobně. Já beru "Céčko" každý den, i když neběhám. Ve dnech, když běhám, bych dal klidně céčko před i po výkonu a u několika hodinových například ultra běhů někde v horách klidně i během výkonu. Další, který beru denně, je Zinek. A stejně tak Draslík. Mně třeba opakovaně při krevních testech vychází vše v normě, ale draslíku mám dlouhodobě méně. Elektrolyty. V létě, když se člověk hodně potí, ztrácí hodně minerálů a proto je dobré právě doplňovat formou elektrolytů. Dále bych se zamyslel nad vitamínem D3 a K2 ale to už je hodně individuální.
%20%E2%80%A2%20Fotky%20a%20videa%20na%20Instagramu.png)
4. Jedna rychlá pro začínající běžce. Tepovka, čas, vzdálenost nebo rychlost? Na co se zaměřit, čemu se ze začátku vyhnout, nebo nechat na později?
Na začátku bych vůbec z toho nic neřešil. Hlavně začít pohodlně běhat. Je to hrozně individuální, každému vyhovuje něco jiného. Musí tě to bavit. Jakkoliv, hlavně chodit běhat, nedávat si velká sousta a cíle. Začít postupně nemít přehnaný ambice a najít si model, který ti nejvíc vyhovuje. Ráno, v poledne, večer. V lese, po silnici, dlouho, krátce, hlavně to nepřehnat a neodradit se od toho. Najít si svůj rytmus a pravidelnost, což je pro mne naprostý základ. Jednoduše se proběhat. Pokud má člověk nějaký sporttester, tak si může začít hlídat tepovku a běhat si tak s pomocí ve své komfortní zóně.
5. Příprava, regenerace a kompenzace. Tvůj osobní postup, nebo doporučení? Spousta lidí jde běhat a myslí si, že má tím splněno. Mohl bys tu nějak vysvětlit, že během samotným nic nezačíná ani nekončí?
Určitě k běhání cvičit. Cvičit zadek, zadní svaly, posilovat ty svaly, které při běhu moc nezapojuješ, ale zároveň je potřebuješ mít silné. Lýtka kvůli správnému náklonu a technice, břišní svaly a podobně. Prostě se na to podívat komplexně. Líbil se mi tvůj nápad zapojit jako kontra veslovací trenažer, kde zapojuješ spousty jiných svalů, než při běhu, ale pro běh důležitých.
Poslední dobou se doporučuje pořádně se protahovat po běhu, ne před během, kdy je tak dle statistik méně zranění. Před během určitě lehké protažení, po běhu se na to zaměřit více. Tělo je více zahřáté, svaly připravené. Dále, naučit se běhat pomalu, mít tedy většinu svých běhů aerobně. V mým případě je to tepovka kolem 140. Naučil jsem se to podle hodinek a klidně 2-3/4 běhu by mělo být pomalu v komfortní zóně. Zde není úplně tak zásadní vzdálenost, jako délka, říká se alespoň 45 minut v aerobním běhu. Pak, když běháš pravidelněji a víc, tak je dobré si to kombinovat s nějakým kopečkem, sprintem a jinou technikou. Takže protahovat se po běhu, mít pravidelnost a běhat pomalu.
6. Tvůj názor na Beˇhej Babice, od zrodu i první myšlenky do projektu vidíš. Čím bys motivoval lidi, aby začali běhat a nehledali důvod, proč to zrovna dneska opět nejde?
Můj názor? Určitě mi to dává velký smysl v rámci docela úzké komunity, jakou Babice jsou. Nakopnout se tu navzájem, vyhecovat se, zapojit děti. To celé jak pro začínající běžce, tak se challengovat i z těmi zkušenějšími. Je to nástroj, jak začít pravidelně běhat, poznávat u toho nové lidi, sdílet své příběhy. Vnímám to i jako společenský bonus všech, co běh baví, nebo to teprve chtějí zkusit a Babic jako takových. A hlavně, děláme to přeci každý sám za sebe a pro sebe. Takže do toho Babice!
Děkujeme a brzy se vidíme v běžeckém (nebo za plotem vlastně). ,-)
