Nepotřebuji, nebaví mě to, nikdy běhat nebudu. To, že manžel běhá několik let, jsem zvyklá. Běhá ráno i večer, běhá když jsou děti ve škole. Běhá v dešti, vedru, v zimě, po tmě. Běhá prostě kdy se mu chce. Občas ani nevím, že byl běhat, když vstávám, je už dávno zpátky a ve sprše. Magor, říkám si občas sama pro sebe.

‍

On vlastně nemá překážku, kdy se nedá vyběhnout. Tedy krom chlapské rýmičky, to je konec Světa. Máme velké prosklené okno na zahradu a do ulice. Máme tedy přehled, já potřebuji přehled. :-) Vidím, jak běží soused. Pak zase někdo jiný. Á sousedka, asi to potřebuje, říkám si. Ale zároveň si nejsem jistá, jestli sebe sama nepřesvědčuji, že vlastně o něco přicházím a nepotřebuji to já. Čas běží, manžel si tu poletuje kolem baráku, sbírá ty své běžecké kilometry a občas to prolne nějakým závodem.

‍

Zlom přichází v den, kdy bere dceru s sebou na závod. Přeji oběma, ať si spolu užijí den. Jenže oba přijíždějí s dobrou náladou, medailí a malá navíc se zlatou. Teď už možná o něco přicházím. Nejde jenom o běh. Jde o tu atmosféru, zážitek a společně strávené chvíle, kdy se jeden raduje z úspěchu druhého a ještě ho může povzbudit.

‍

Pár měsíců ještě odolávám a při dalších otázkách zjišťuji, že již nejsem s odpovědí tak na zadních. Něco se láme. Manžel bere následně i druhou dceru na závod a to je konec. Jsem sama jediná, kdo uvízl v síti a ostatní mi odplouvají kamsi do neznáma.

‍

Obrat přichází rychle. Jdu s manželem běhat. První kilometry bolí, ale není to katastrofa. Spíš ten dech a tepovka je tam, kde doktor dávno jiným konstatuje smrt. Trvalo to přesně tři měsíce, kdy mi manžel zprvu trochu našteloval tělo, ruce. Jak mám správně došlapovat a poradil větu, neběhej na rychlost ani kilometry. Běhej ve své tepovce pohodlně po dobu 40 minut a neřeš za kolik nebo jak daleko. Ostatní přijde samo.

‍

Běhám teď 3x týdně pravidelně sama i s manželem mezi 6 a 10ti kilometry. Mám za sebou premiéru běžeckého závodu v Klánovicích na 10km a to samé v Praze na Ladronce. Překvapivě jsem si to užila. Máme za sebou i první rodinný závod s dětmi a bylo to strašně fajn.

‍

Svému nikdy , se teď často směji. Snažím se zlanařit svou sousedku, která říká, že nikdy běhat nepůjde...tak uvidíme!