Tento příběh sem nedáváme abychom kohokoliv odrazovali od sportu, nebo dokonce běhu jako takového. Když už se do toho ale ponoříte, je dobré naučit se naslouchat svému tělu.

Příběh "Monike"

Běhám….ne, počkat, začnu úplně od začátku. Mohu o osobě bez nadsázky říct, že jsem hyperaktivní. Pracovně dost vytížená a k tomu máma dvou malých dětí (které jsou mimochodem taky energičtí satánci). Sportuji od samého dětství, samozřejmě s pubertální přestávkou.

Následovala gymnastika, tanec, bojové sporty, plavu, praktikuji jógu a samozřejmě běhám. Jsem hodně soutěživá a snažím se z těla v průběhu aktivity dostat maximum. Sportuji každý den, byť bych měla třeba jen ráno začít půlhodinovou protahovací jógou nebo nasekat dětem na prdel.

Dlouhé roky mi to procházelo a moje tělo vše dávalo. Letos v létě mi volal kamarád Martin, že si zajedeme do rakouských Alp na běžecký závod. (Závod je zde v jiném článku podrobně popsán).

Nikdy předtím jsem žádný běžecký závod neběžela, jsem zvyklá si běhat v lese, na atletickém oválu nebo kdekoliv v přírodě, ale pohodovou rovinku s minimálním převýšením. Běh pro Světlušku nepočítám, ta se pro závodění dle mého neběhá, pro dobrou věc ano.

Martin, to je můj dlouholetý kamarád, běžec amatér (jako já). Celé to vyhecoval a protože ví, jak lehce se nechám přemluvit, bylo mu jasný, že jedu.

V den závodu jsem už taková hrdinka nebyla. Nastoupili jsme na start a roztřásla se mi kolena “ty v..le, Monike, co tady děláš". Jako fakt si, nebo sebe jdeš udolat na dvacet kilásků s kilometrovým převýšením?”, dostala jsem strach.

Překvapivě, závod dobrý až na to, že co jsme doběhli, omdlela jsem. Kluci mě dali dohromady a já si konečně vychutnala euforii a zážitky ze závodu. Život šel dál.

Vlastně nešel!

Uběhl měsíc od závodu a já se nemohla ráno zvednout z postele. Měla jsem skříply nerv mezi dvěma hrudními obratli. Bolest mě paralyzovala natolik, že jsem se nebyla schopna měsíc hnout.

Co mě viděl Martin, říkal od začátku, to máš z Rakouska. Nechtěla jsem tomu věřit a nevěřila. Ortoped ale vynesl jasný verdikt! Běh z kopce a špatně posílené mezilopatkové svaly. Co? Já, která cvičím každý den? Já mám posílený i ten poslední svalík v těle! Návštěva rehabilitací a pro mě nemilé zjištění, že má ortoped pravdu. Opravdu jsem si na závodu hnula s obratlem a tím, jak jsem mu dál každý den přidávala a nebrala tak ohled na své tělo, jednoduše jsem nevnímala signály, které mi tělo dávalo, jsem se s postupem času během pár týdnů jednoho rána prostě nehla.

Vůbec zde nechci někoho odrazovat od jakéhokoliv sportu, pouze upozornit, že nikdo z nás není nesmrtelný. Každého může potkat to samé, co mě. Přitom jsem se tomu mohla vyhnout, lepší přípravou, nepřetěžováním se, nebo regenerací po výkonu.

Nezapomínejte na pravidelné protahování před i po tréninku. Dokonce jsem nedávno četla článek, že před během lehké protažení, pořádné až po tréninku, kdy jsou svaly zahřáté, pružnější a připravené.

Každý ať si z toho vezme, co chce, logiku to má. Správná regenerace a umění odpočívat je součástí tréninku každého sportovce.

Má zkušenost má i pozitivní stránku. Díky své nešťastné blokaci jsem se naučila kraul a pořídila jsem si supr-čupr plaveckou čepici. Co mi to dalo ale nejvíc, je lépe zacházet se svým tělem. Sportuji už zase každý den, ale s rozumem. Už nejdu bezhlavě do všeho, ale promýšlím, jestli je na to moje tělo dostatečně připravené. Až mi letos zavolá Martin, opět kývnu, ale sakra dobře si pohlídám přípravu a trénink. Protože co si budeme, ten pocit a zážitky, které díky běhu máme, nám už nikdo nikdy nevezme.