David má pro "babičáky" hned několik tváří. Jedni ho znají jako muzikanta, druzí z křesla úřadu. Jako místního kavárníka, nebo zakladatele SK Babice, ze kterého později vznikl i místní Ragby klub. A nás zajímá jak to všechno bylo.

‍

Ahoj Davide, těch tváří máš opravdu několik. Pojďme trochu rozklíčovat, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice.

1. Jak dlouho žiješ v Babicích a proč vlastně Babice? Víme, že jsi původně z venkova. Pak jsi žil chvilku v Praze, která ti asi moc nesedla a dlouho jsi v ní nevydržel. Co tě konkrétně přivedlo do Babic?

Do Babic jsme se přistěhovali myslím v roce 2009? Rodina mojí ženy Nadi odtud pochází. V té době jsme už Prahy měli dost a v Babicích bylo krásně. Takže si to tak nějak našlo cestu samo. Ano, já sám jsem z malé středočeské vesničky, v 18 letech jsem odešel na školu do Prahy a tam už jsem zůstal. Střídavě jsem sice pobýval i v jiných zemích, celkem asi 5 let jsem žil v USA, ale do Prahy jsem se vždy vracel.

2. Já osobně tě poprvé registruji v letech, kdy jsi vedl místní Úřad a útulnou kavárničku ve "Staré škole". Jak na toto období vzpomínáš ty?

Kavárna byla krásné i těžké období a s odstupem času jsem rád, že jsme do toho šli a něco takového vytvořili, i když to nevydrželo. Doufám, že i naši tehdejší návštěvníci mají na co vzpomínat. Úřad tak nějak vyplynul z touhy něco dělat. Já jsem asi tvořivý člověk a nevydržel bych bez cíle.

3. Počítám správně, že v tomto období si měl již v hlavě myšlenku založit SK Babice? Jak to bylo v časové ose?

Jasně. Sportovní klub vznikl vlastně zhruba rok poté, co jsme byli v Babicích. Už v dětství jsem rád běhal a naplno jsem se k tomu vrátil právě v nultých letech.

4. Trochu to vypadá, že sis našel hned několik směrů, jak udělat něco pro Babice. Úřad, kultura, sport. Hledal si tenkrát post sám pro sebe, nebo si chtěl Babice prostě nějak vzkřísit?

V Babicích toho tehdy moc nebylo. Jedno opuštěné smutné hřiště, ale hned za ním les s krásnými traily, které jsem každý den objevoval. A tak Babický čtvrtmaraton vznikl z nějaké touhy ukázat ty trasy i svým kamarádům se stejným postižením. První ročník byl hlavně o nich.

5. Člověk, co založí Sportovní klub, musí mít ke sportu sakra blízko. Pokud se budeme bavit o běhu, co tvé běžecké úspěchy a zážitky? Viděl jsem fotky nejen z Babické čtvrtky, kterou si několik let pořádal, ale i jak se škrábeš po čtyřech na Velké kunratické nebo na Sněžku. Na které běžecké akce máš nejhezčí zážitky a kde sis sáhnul na dno.

Sport je a vždycky byl velká část mého života. Moji hrdinové už od dětství byli buď sportovci, nebo muzikanti a člověk se asi vždycky snaží napodobovat nebo následovat své vzory. Jako malý jsem dělal hodně sportů - hrál jsem hokej, chvíli i fotbal, pár let jsem se věnoval karate, lyžoval jsem a prostě všechno, co kolem bylo. Ragby, ke kterému bych měl asi největší předpoklady, nebylo v mém okolí nikde, takže na něj jsem si musel ještě dlouho počkat.

Já jsem teda nikdy nebyl žádný zářný běžec, ale na rozdíl od většiny kamarádů jsem měl nejradši právě ty bolavé disciplíny - 800, 1500, 3000 m. To mě vždycky bavilo a dodnes nejradši běhám intervaly. Takže k tvé otázce -Velká kunratická je určitě můj nejoblíbenější závod. Tam si člověk sáhne na dřeň vždycky. Jinak si pamatuju svůj první maraton v Mnichově, kde jsem zažil tu tzv. zeď. To nebylo příjemné.

6. Zmiňovaný Babický trail 1/4 maraton. 13 ročníků je dlouhá šňůra. Nejvíc mě pobavil článek s nadpisem: Retro trika, kérky a domácí atmosféra. Jelikož bychom rádi navázali a tuto sportovní tradici oživili, můžeš nám tady tu atmosféru podrobněji popsat?

Čtvrtmaratonů bylo vlastně jedenáct a ten jedenáctý už byl opět spíš jen výběh kamarádů. Po Covidu se už závod nevzpamatoval, alespoň zatím ne.

Jasně, domácí atmosféra, kníry, řemeslná piva, cedule “Makej voe!” podél trati, fandící Vlastík Zwiefelhofer,.. o tom přece byl Babický čtvrtmaraton a tím se odlišoval od dalších stovek závodů. Nebylo to o reklamních příležitostech pro prodejce běžeckého vybavení nebo olympijských vítězích, kteří si přijedou pro nějaké odměny. Ale člověk musí prostě některý věci vyzkoušet, aby zjistil, že to není to pravé.

7. Kde se V Babicích vzala jména jako Michal Burda, Radek Brunner, Honza Havlíček, nebo Martin Hakl? Spousty z nich obléká dres SK Babice dodnes a sakra jim to běhá.

Michala Burdu jsem znal roky a on stojí nejvíc za vznikem skutečného běžeckého oddílu SK. Já jsem SK stvořil, protože to byl nejjednodušší nástroj, jak uspořádat běžecký závod a hned návazně jsme jím s Rupertem Marksem zaštítili náš rugbyový oddíl. Běžci se začali do klubu hlásit až právě s Michalem, který se toho ujmul a běžecký oddíl táhnul a administroval.

Další známá jména se přidala sama jen tím, že se jim prostě náš styl líbil. Sami jsme byli překvapení, když se mezi námi “hobíky” zjevovali borci typu Honzy nebo Radka.

8. Kdy přišel zlom a co tě vedlo v malé obci za Prahou založit Rugby klub? Mám dojem, že ragby je nejenom v naší zemi sport bohužel trochu ve stínu. Musela být tenkrát odvaha do toho jít. Co byl pro tebe impulz a kdo všechno ti s tím pomáhal?

Rugby je opravdová vášeň. Možná to pochopí jen hrstka lidí, ale ten sport je něco speciálního. I když to bude znít jako klišé, ne nadarmo se říká, že je to hra, která se hraje v nebi. To asi fakt pochopí jen ragbisti, nemá cenu o tom nikoho přesvědčovat.

Já osobně dělím svůj život na dvě půlky - ta první byla hudební a ta druhá je ragbyová. Obě dvě vášně jsem dělal naplno a ze hřiště mě asi budou muset jednou odnést. A odvaha.. já myslím, že je to hlavně naivita, která stojí za strašně moc skvělejma věcma, které lidi stvoří. Ani v tomhle případě to nebylo jinak. Jakmile jsem zjistil, že je v Babicích alespoň jeden další magor do ragby, šli jsme s Rupertem do toho a zbytek je historie. Na cestě k tomu, co je dnes Rugby Babice, jsme poznali spoustu skvělejch lidí, a každý z nich má nějaký podíl na tom, kam až to došlo. A to jsme vlastně pořád na začátku, alespoň to tak cítím.

9. Vrátím se k otázce 4. a zeptám se, jestli je Rugby ta pozice, kterou si hledal a našel se v ní? Jak u sebe samotného tak pro Babice?

Asi máš pravdu. Rugby je něco, v čem se cítím doma, pohání mě dopředu, stejně jako mě zklidňuje. A mám pocit, že skrz něj mohu něco udělat i pro další lidi.

10. Na začátku to byla hrstka lidí. Kolik členů a trenérů sčítá dnešní Rugby klub? Musí to být časově, organizačně i administrativně náročné. Když k tomu přičtu v první řadě tvou rodinu, osobní čas a odpovědnost. Bez koho by se to neobešlo?

Kolik času trávím s ragby ani nechceš vědět :))) Určitě bych měl být vděčnější za to, že mi rodina toleruje to, co dělám. To je bez debat a nemůžu jim dost poděkovat.

Stejně tak lidem kolem klubu. Říkám si, že to snad chápou, že není čas rozjímat a děkovat. Stejně i já chápu, když se někdo rozhodne skončit, protože už to prostě nejde. Klub má něco ke třem stovkám členů a nové výzvy a cíle se objevují neustále.

11. Máš nějakou vizi, kam celý klub, nebo jednotlivé kategorie ještě posunout? Jste jako klub na vrcholu, nebo máš nové cíle a sny?

Jak jsem říkal, je stále co zlepšovat, kam se posouvat. Těch cílů je opravdu mnoho a já se pořád cítím tak nějak na začátku. A asi je to dobře, protože si nedokážu představit fungovat bez nějakého cíle. Člověk tak nějak tuší, že jak se na moc dlouho zastaví, je zle. To je jako na hřišti.. když máte balón, musíte jít dopředu ;)

‍

Davide, za rozhovor ti moc děkujeme! Je asi hrstka lidí v Babicích, kteří je chtějí neustále posouvat dál a nejsou jim lhostejné. Tobě se to podařilo hned několikrát a za to ti patří jak velký obdiv tak i díky, za všechny, kterých se tvá práce i úsilí dotkly.

‍

Vídáme se na Rugby a doufáme, že se uvidíme i na dalším ročníku babického trailu, který se již letos pokusíme znovu nastartovat.

‍

Tým Běhej Babice

‍

‍

‍

‍

‍

‍

‍