Teď už možná o něco přicházím. Nejde jenom o běh.
Nepotřebuji, nebaví mě to, nikdy běhat nebudu. To, že manžel běhá několik let, jsem zvyklá. Běhá ráno i večer, běhá když jsou děti ve škole. Běhá v dešti, vedru, v zimě, po tmě. Běhá prostě kdy se mu chce. Občas ani nevím, že byl běhat, když vstávám, je už dávno zpátky a ve sprše. Magor, říkám si občas sama pro sebe.
On vlastně nemá překážku, kdy se nedá vyběhnout. Tedy krom chlapské rýmičky, to je konec Světa. Máme velké prosklené okno na zahradu a do ulice. Máme tedy přehled, já potřebuji přehled. :-) Vidím, jak běží soused. Pak zase někdo jiný. Á sousedka, asi to potřebuje, říkám si. Ale zároveň si nejsem jistá, jestli sebe sama nepřesvědčuji, že vlastně o něco přicházím a nepotřebuji to já. Čas běží, manžel si tu poletuje kolem baráku, sbírá ty své běžecké kilometry a občas to prolne nějakým závodem.
Zlom přichází v den, kdy bere dceru s sebou na závod. Přeji oběma, ať si spolu užijí den. Jenže oba přijíždějí s dobrou náladou, medailí a malá navíc se zlatou. Teď už možná o něco přicházím. Nejde jenom o běh. Jde o tu atmosféru, zážitek a společně strávené chvíle, kdy se jeden raduje z úspěchu druhého a ještě ho může povzbudit.
Pár měsíců ještě odolávám a při dalších otázkách zjišťuji, že již nejsem s odpovědí tak na zadních. Něco se láme. Manžel bere následně i druhou dceru na závod a to je konec. Jsem sama jediná, kdo uvízl v síti a ostatní mi odplouvají kamsi do neznáma.
Obrat přichází rychle. Jdu s manželem běhat. První kilometry bolí, ale není to katastrofa. Spíš ten dech a tepovka je tam, kde doktor dávno jiným konstatuje smrt. Trvalo to přesně tři měsíce, kdy mi manžel zprvu trochu našteloval tělo, ruce. Jak mám správně došlapovat a poradil větu, neběhej na rychlost ani kilometry. Běhej ve své tepovce pohodlně po dobu 40 minut a neřeš za kolik nebo jak daleko. Ostatní přijde samo.
Běhám teď 3x týdně pravidelně sama i s manželem mezi 6 a 10ti kilometry. Mám za sebou premiéru běžeckého závodu v Klánovicích na 10km a to samé v Praze na Ladronce. Překvapivě jsem si to užila. Máme za sebou i první rodinný závod s dětmi a bylo to strašně fajn.
Svému nikdy , se teď často směji. Snažím se zlanařit svou sousedku, která říká, že nikdy běhat nepůjde...tak uvidíme!
Píchám holí nestydatě do zadku Monike a povídám, "hele, co nás čeká". Koukáme na sebe trochu vyděšeně.
UTMB World Series je mezinárodní pořadatel závodů Ultra-Trail. Nabízí běžcům z celého světa možnost zažít úžasný trailový běh v nejpozoruhodnějších světových destinacích. Ti nejlepší se pak mohou kvalifikovat na úžasné trailové dobrodružství na Mont Blanc. Trasa vede přes tři alpské státy: Francii, Itálii a Švýcarsko. Délka? Mezi 150 - 170km. Nastoupané metry? Rozmezí 9000-10000 m+. Strašný...
Ale o to se tu s vámi úplně dělit nechceme, ani nám to s úctou k těm, kteří tento závod absolvují, nenáleží. Chceme se s vámi podělit o zážitek z jednoho závodu této série Mozart100 by UTMB a to konkrétně 21km, Salzburg 2023, který jsme měli čest běžet.
Jednoho dne mi píše můj dlouholetý kamarád Martin, co také žije s rodinou v Babicích, jestli si nezkusíme jeden závod v Rakousku. Jelikož je to člověk, se kterým jsem zažil dost často to nemožné, na nabídku kývu. Řeknu ještě pár lidem v mém běžeckém okolí. Chytá se "Monike", též dlouholetá kamarádka a mamka od rodiny a Michaela. Ta jediná z nás snad v běžeckých botách i spí. Team 4M je sestaven, cíl je jasný. Jdeme se registrovat. Na stránkách zjišťuji, do čeho jdeme. 21km po vrcholcích hor kolem Salzburgu. Převýšení skoro 1000m. Okamžitě jdu hledat své běžecké hole a vytáčím číslo na Martina, abych mu zlehka vyčinil, do čeho mě tu uvrtal. Po tom, co jsem do něj nasázel celý zásobník ne úplně slušných slov, klikám na tlačítko registrovat a tím si i podepisuji rozsudek smrti.
Bez tréninku jsem v koncích. Běhání po babickém okolí miluji, rozmanitost lesů, možnosti i trasy, které zde máme a které vám tu koneckonců i zpracováváme, jsou dost často nepopsatelné, ale... Tady, ale končí legrace. Nastupuje on-line trenér, spousty kilometrů po okolí, ranní sprinty, dlouhodobé běhání v různých tepových zónách, neustále opakování běžecké abecedy, kilometry v bazénu, strava a životospráva. Dva měsíce před závodem víc udělat nemohu. Víc pozdravů s babickými chlapi z údržby Babic odklízejícími sníh v 5:30 při ranním tréninku u rybníka nestihnu. Loučím se vnitřně pro jistotu i s nimi a jdeme na to. Parta 4M vyráží z Babic směr Rakousko. Ubytováváme se a jdeme se projít do centra Salzburgu. Je na první pohled zřejmé, čím toto město bude následující tři dny žít. Všem je jasné, že zítra se jde regulérně do práce, do tvrdé práce v podobě běhu.
Co se musí na těchto světových sériích nechat, je organizace. Není roh, kde by nebyla šipka, není člověk, co by vás nenavedl. Nutno podotknout, že krom našeho závodu zde během dne odstartovalo dalším pět závodů podle kilometrů: 9, 21, 31, 39, 81 a 105 km. Celkem se musí odbavit přes 3000 běžců a to už vážně není legrace.
Pro nás jedenadvacítkáře jsou připraveny dvoupatrové autobusy, které nás kyvadlově sváží na místo činu nedaleko v horách. Brzo je kolem čtyř stovek běžců připraveno na závod a řadí se na start. Upřímně jsem čekal trochu větší nářez a hudební doprovod, mám to rád a rozproudím mi to vždy krev žilách. Za odpočtu rakouského startujícího, kdy se mě jako maturanta z německé jazyka navíc dotklo "drei, zwo, eins", místo "zwei", nám pouští za zvuku kravských zvonů sirénu! Martina na otázku, jestli je první středa v měsíci, tedy zkouška sirén, stručně otituluji "pitomče" a tím se dáváme všichni do pohybu.
Nečekali jsme nic jiného, než okamžité nastoupávání. Martin se trhnul a my s "Monike" jsme si užívali běh po úzkých pastvinách s výhledem na rakouské "Milky" a místní zemědělce, kteří nás povzbuzovali. Na hodinkách mi skáče kilometr za kilometrem a po osmi nás čeká první občerstvovačka. Takový malý rautík v horách na statku. Stoly plné ovoce a zeleniny, voda na doplnění, energy tyčinky, rakouská čokoláda, sýry a uzeniny. Jako odborník v gastronomii na slovo vzatý, jdu automaticky právě po sýrech a místních salámkách. Vyčítavý výraz "Monike" a uvědomění si, proč tu vlastně jsem, sahám raději po půlce banánu a doplňuji vodu. Když "Monike" nekouká, do kapsy strkám kus salámu a běžíme dál.
Jestli jsme doposud nastoupávali, teď dochází na opravdové místní kopce. Sklon mě poprvé donutil vytáhnout hole a už si to cvakám levá, pravá. Když jsme na 12. kilometru vystoupali na tu nejkrásnější vyhlídku, nemohu přehlédnout nedaleký vysílač. Hlavu mám přitom hodně zakloněnou. Píchám holí nestydatě do zadku Monike a povídám: "Hele, co nás čeká!" Koukáme na sebe trochu vyděšeně.
S Monike se taky trháme a druhou polovinu jsme v tom každý sám za sebe. Doplňuji energii v podobě gelu a energy tyčinky, kterou zapíjím vodou. Čeká mě posledních 5 kilometrů. Hodinky jsou až moc chytré a tento úsek mi vypočítávají na 1 hodinu a 20 minut? Musím je po příjezdu reklamovat, 5km běhám doma do 25, to není možné!
Možné se ale stalo skutečností, 5 kilometrů schodů vzhůru jsem opravdu měl v čase, které mi hodinky předpověděly. O běhu zde už dávno není řeč, jsem rád, že jdu. Kdyby to bylo možné - plazím se. Konečně rovinka a sestup na obzoru. Ale i zde zjišťuji, že jsem dávno fyzicky skončil.
Je to tady, atmosféra je nepopsatelná, rakouská policie stopuje dopravu kvůli každému z nás a na zahrádkách místních kaváren zákaznici skandují naše jména, které máme pod startovním číslem na sobě. Sbírám poslední střípky sil, abych proběhl cílem alespoň trochu důstojně.
Zde se konečně všichni potkáváme. Zážitky máme nepopsatelné. Jedna zvracela po cestě, Martin vidí dvojmo. Monike omdlévá, čekáme a dáváme ji za pomocí vody dohromady.
Já? Já jsem prázdný, vyčerpaný a bez jakékoliv emoce. Martin se mě ptá, tak co a já mu odpovídám, že nevím. V životě jsem nebyl takto fyzicky, emočně ani duševně na dně. To, jak krásný závod plný, emocí, pokory, vyčerpání a zážitků jsem běžel, mi dochází až dlouho poté, doma v Babicích.
